Trasa vycházky: Přímělkov (480 m n. m.) – Bílá hora (659 m n. m.) – Kamenice u Jihlavy (550 m n. m.) – Kamenička – Řehořov (650 m n. m.) = 15 km
Do turistického kalendáře odboru KČT Čeřínek Jihlava byla zařazena vycházka s ústředním bodem v Kamenici, starobylém a historicky významném městečku, jehož okolní kopce poskytují překrásné výhledy po velké části Vysočiny. Pořadatelé akce M+M Svatošovi se pokusili částečně navázat na trasu, kterou s turisty touto krajinou v opačném směru procházeli v dubnu 2008 – tehdy nepřálo počasí, letos byly výhledy po páteční podvečerní bouřce jasné a vyčištěné až k obzoru: co víc si mohlo 26 účastníků vycházky přát?

V 7.30 jsme vyjeli vlakem z hlavního jihlavského nádraží, před osmou hodinou Mirek účastníky přivítal poblíž přímělkovského splavu, odkud jsme se neznačenou cestou vydali vzhůru po zalesněném svahu a dále pastvinami, dokud jsme nedosáhli náhorní plošiny nad údolím řeky Jihlavy a neinkasovali první z líbezných výhledů na zříceninu hradu Rokštejn na pravém břehu řeky. Stoupali jsme dál a užívali si výhledů – nejblíže byly okolní vesnice: Přímělkov, Střížov, Luka nad Jihlavou, Otín, Jeclov, v dálce jsme viděli Vysoké Studnice, Velký Beranov, v údolí pod námi tušili Vržanov, Horní a Dolní Smrčné… Na obzoru se temně rýsovaly Černé lesy a kopce kolem Třebíče, jimž vévodí Klučovská hora, jen ruku natáhnout a mohli bychom se dotknout zalesněného kopce Prosejn, kde kdysi bývala osada…



















Když jsme se vynadívali, soustředili jsme pozornost na Bílou horu, na jejímž úpatí jsme stáli, a která byla naším prvním cílem. Už nějaký čas se proslýchá, že nadšenci z okolních obcí usilují o vybudování rozhledny na vrcholku hory. Při dostatečné výšce (hovoří o 25 metrech) by poskytovala kruhový rozhled po značné části Vysočiny a ani historický náboj by nechyběl – dne 14. ledna 1646 se na Bílé hoře odehrála bitva mezi císařskými vojáky a Švédy pod velením obávaného plukovníka Samuela Österlinga. Švédové se přes Radošov a Prosejn vraceli do Jihlavy z úspěšného přepadu Třebíče a také na Bílé hoře císařské vojsko porazili.
Na vrcholku Bílé hory jsme zjistili, že v minulosti ukousl jeden její svah kamenolom, přesto je hustě zalesněný vrch, patřící do katastru Kamenice, nabit zvláštní atmosférou.





Sestoupili jsme z Bílé hory, vyšli z lesa a otevřela se před námi spanilá krajina kolem městečka Kamenice, rozloženého v úžlabině (550 m n. m.) obklopené táhlými vrchy, až o 100 metrů vyššími. Ve 12. století tu při prastaré křižovatce cest z Čech na Moravu vznikla ves a kostel zasvěcený sv. Jakubu Většímu.
Na obzoru nás zdravila bílá řehořovská kaplička sv. Antonína, za jasných dní jako maják viditelná z podstatné části Vrchoviny, vlevo zakončovala výhled majestátní Kamenická strážka (618 m n. m.) – tu je nutné zdolat při cestě do Vržanova (≈ 60 obyvatel), jedné z místních částí Kamenice. K městysi administrativně patří i obce Kamenička (≈ 160 občanů) s osadou Brodek a Řehořov s asi 270 obyvateli, kde zakončíme dnešní putování.
Všechny jmenované obce (ale i mnohé jiné) se začaly rozvíjet na panství třebíčského kláštera benediktinů založeného v roce 1101 – ten byl hospodářským i kulturním centrem jihozápadní části Českomoravské vrchoviny.








Považovali jsme si mírného klesání do centra městečka a pohodu jsme umocnili návštěvou jedinečně zachované kamenické tvrze, kde jsme si prohlédli přírodovědnou expozici, různé historické předměty a seznámili se s někdejšími významnými osobnostmi a místními rodáky. Dozvěděli jsme se z nejstarších písemných pramenů, že v 16. století provedl lékař Jakub z Kamenice první pitvu.
Tvrz vznikla pravděpodobně ve 14. století, dnešní podoba je z poloviny16. století, kdy byla renesančně přestavěna a na psaníčkové fasádě ozdobena mravoučnými citáty. Nad vchodem zaujmou návštěvníky erby majitelů tvrze – Osovských z Doubravice, Žerotínů a Valdštejnů – na přelomu 16. a 17. století zde jako na letním sídle pobývala Kateřina z Valdštejna, sestra slavného vojevůdce Albrechta.
V muzeu jsme žasli nad dochovanými dřevěnými rourami z roku 1576 pro vedení vody do dvou kamenických kašen – tento vodovod sloužil až do roku 1909!
Kamenice podlehla v roce 1574 obrovskému požáru, po obnově se začala rozrůstat, takže kolem poloviny 17. století byla téměř stejně velká jako centrum panství Třebíč (≈ 1 000 obyvatel), dnes v Kamenici včetně místních částí žije téměř 1 950 občanů.









Nedaleko tvrze jsme se zastavili u pamětního kamene věnovaného hudebnímu velikánovi Františku Vincenci Kramářovi (1759–1831), zdejšímu rodákovi, váženému skladateli, žijícímu u vídeňského císařského dvora.
Pokračovali jsme kolem rodného domku akademika Jana Koldy (1895–1958), významného vědce, který se zabýval nemocemi domácích zvířat, pověděli jsme si o zdejší rodačce, sběratelce lidových písní a etnografce Františce Kyselkové, rozené Klimešové (1865–1951), spolupracovnici Leoše Janáčka, zastavili se u pamětní desky na domě, kde žil lékař-lidumil MUDr. Arnošt Kába (1874–1962) a povídali si o několika dalších zajímavých občanech kamenických.




Vystoupali jsme po schodech vedoucích ke kostelu sv. Jakuba Většího a dříve než jsme zašli na starý hřbitov, užívali jsme výhledu na dva nejbližší výrazné kopce, Kamenickou strážku a Bílou horu.
Už několik desítek let slouží občanům asi 150 metrů od kostela vzdálený nový hřbitov, na starém však zůstaly některé kamenné a železné kříže a na jaře ještě pořád vykvétají sněženky a narcisy, zasazené kdysi pozůstalými na hrobech jejich blízkých…
Zašli jsme ke kříži se jménem Václava Jonáše († 1913), dědečka rakouského spolkového prezidenta Franze Jonase (v úřadě byl v letech 1965–1974) a pověděli si sladkobolný příběh o úspěšné operní zpěvačce Antonii Zalabové (1820–1894), pochované na zdejším hřbitově (přesné místo není známo). Narodila se v Řehořově Františku Zalabovi, pekaři, a jeho ženě Rosalii. Díky svému mecenáši, císařskému skladateli Františku Vincenci Kramářovi, který ji při své návštěvě rodné Kamenice slyšel zpívat v kostele, odešla do Vídně a stala se uznávanou koncertní pěvkyní, pak sólistkou vídeňské, pařížské i petrohradské opery – při své hvězdné kariéře užívala pseudonym Josephine Salaba. Bohužel se na konci života ocitla v bídě a nouzi, zřejmě vinou neuvážených finančních investic, a byla po tehdejším způsobu odeslána na svou rodnou obec, aby se o ni postarala.




Z Kamenice jsme pokračovali v cestě po zeleně značené turistické trase, která vedla přes Kameničku, z níž jsme opět při úchvatných výhledech do širokého okolí mírně stoupali směrem k Řehořovu, který se rozložil na svahu kopce označeného v mapách výškou 650 metrů nad mořem. Od dříve zmíněné kapličky sv. Antonína, která sloužila dávným formanům pro orientaci, byl kruhový rozhled – nejblíže nenápadný Kopeček (627 m n. m.), přesto také odevšad viditelný, a za ním dvacet kilometrů dlouhé pásmo Arnoleckých hor s nevyšším kopcem Havlinou (707 m n. m.) dobře patrném kvůli červenobílému vysílači, a elegantní Dědkovskou horou (694 m n. m.) skoro v závěru masivu; zahlédli jsme i náznak Žďárských vrchů… Na straně druhé se nám v dálce milostivě ukázala sama královna Českomoravské vrchoviny, 837 metrů vysoká Javořice.



















Kolem Božích muk s lichoběžníkovým půdorysem a asymetrickou zděnou střechou s kovovým křížkem na vrcholku, postavených v roce 1689 jako poděkování za odvrácení moru, jsme sešli do středu obce Řehořov, pravděpodobně vzniklé blízko zemské stezky už na konci 11. století – první písemná zpráva pochází z roku 1377: v I. jihlavské městské knize je zápis o prodeji dříví z lesa u Řehořova. Povídali jsme si o zdejší rychtě, rytířské tvrzi a posléze dědičné císařské poště a Ignáci Semschovi i jeho potomcích, zmínili jsme zajímavé historické události.







Ukončení 15 km dlouhé vycházky jsme zvolili poblíž barokního sloupu s nedávno restaurovanou sochou sv. Jana Nepomuckého, který pochází z období kolem roku 1750 – další historické památky se v obci, během staletí často navštěvované drancujícími vojsky, nezachovaly.






Z Řehořova jsme odjeli v 16 hodin autobusem.